Na Maltě se každoročně slaví dne 10. února jako „svátek ztroskotání“ na počest události z roku 60 našeho letopočtu, kdy ztroskotal loď, na níž byl vězeň římského impéria a pozdější apoštol křesťanské obce, sv. Pavel. Podle pověstí byl během tříměsíčního Pavlova pobytu na Maltě obrácen křesťanství jak římský guvernér Malty Publius, tak mnozí ostrované, díky čemuž se Malťané stali jednou z nejstarších křesťanských společností na světě. Pavel během svého pobytu na Maltě vyléčil nemocného otce guvernéra. Publius byl později kanonizován, stal se nejdříve maltským a poté i athénským biskupem (sv. Publius). Za místo ztroskotání jsou považovány Ostrovy sv. Pavla na severozápadě Malty, odtud jejich jméno. Dům, v němž Publius hostil trosečníky, mohl stát na místě kostela San Pawl Milqi (sv. Pavla vítaného) ze 17. Století. Ten stojí na svahu nad Burmarradem, 2 km jižně od Bugibby, kde vykopávky odhalily pozůstatky velké římské vily a zemědělského statku. Dnes je na ostrově sv. Pavla 12 metrů vysoká jeho socha z roku 1865.
Četl jsem velmi pěkně napsaný článek o Maltě od Jiřího Bílého. Zde níže uvádím z článku vyňatých pár odstavců, které o něco více přibližují tehdejší událost.
Roku 60 našeho letopočtu římský setník Julius, úředník císařského policejního komisariátu, dostal za úkol přivést z palestinské Cesareje do Říma tlupu zajatců, z části politických vězňů, zčásti zločinců z Palestiny, kteří byli určeni pro zápasy se zvěří. Mezi vězni byl i Pavel, deportovaný od provinčního soudu před nejvyšší římský soud na základě svého odvolání k císaři. Julius byl Pavlovi příznivý, byl typem oněch ušlechtilých římských důstojníků rázu setníka z Kafarnaum a Kornélia z Cesareje. Poznal Pavla během jeho věznění a pravděpodobně byl ve strážní službě, když Pavel mluvil před vybranou společností soudu. Tři apoštolovi přátelé ho směli doprovodit do Říma – Timoteus, Lukáš a Aristarch. Byla to velká laskavost, za niž vděčili setníkovi.
Na podzim byla východní část Středozemního moře často postižena prudkými západními bouřemi. Po krátké zastávce lodi na Krétě se loď dostala do prudké bouře. Na palubě lodi bylo 276 osob, loď byla přetížena lidmi i nákladem. Celé dny nebylo vidět slunce ani hvězdy a loď se zmítala ve větru. Přes palubu se převalovaly ohromné vlny a všechno mužstvo leželo v dolním podpalubí. Čtrnáctou noc, když byli hnáni větrem, aby zvolnili běh lodi a neroztříštili se skaliska některého z ostrovů, spustili čtyři kotvy. Lukáš nikdy nezapomněl poslední napětí této noci, kdy Pavel odhalil zradu hloučku námořníků, kteří chtěli prchnout na záchranném člunu a cestující nechat osudu. S jeho přispěním poručil Julius přesekat provazy člunu, aby byla zajištěna jednota všech sil pro záchranu celku. Pavel byl snad jediným, který zachoval klidnou mysl. Procházel mezi lidmi a nabádal k odvaze a statečnosti. Později pak jednoho dne při rozednění loď vyjela na mělčinu a prolomila se. V císařských kohortách panovala ve většině případů přísná kázeň. V takových nebezpečích musel policejní důstojník pomýšlet na strašnou povinnost, aby žádného z vězňů nenechal uprchnout. Byli mezi nimi někteří lupiči, které by centurio obětoval bez rozmyšlení. Ale pomyšlení na Pavla zachránilo vězňům život. Lze připustit, že se Pavel zaručil svým životem za život spoluvězňů. Lidské cítění zvítězilo v setníkovi nad vojenskou povinností. Paprsek křesťanství na něj dopadl. Dal sejmout vězňům pouta a rozkázal: „Zachraň se, kdo můžeš.“
Na ostrově byli domorodci pohostinně přijati a mluví-li Lukáš o „barbarech“, míní tím jen, jako řacký spisovatel, že nemluvili latinsky ani řecky. Když Pavel se svými přáteli rozžehli oheň, vyskočila ze suchého listí a chrastí z klidu vyrušená zmije a ovinula se mu kolem ruky. Pověrčiví domorodci ho měli proto za vraha stíhaného bohyní pomsty Nemesis, která ho pronásleduje až na zem, když jí na moři unikl. Pavel klidně setřásl zmiji do ohně. Čekali, že rámě opuchne a Pavel klesne mrtev. Když se však nic podobného nestalo, změnilo se podezření ostrovanů v pověrčivou úctu. Teď ho měli za boha. Zbožní Maltézané ještě dnes věří, že přímluvou sv. Pavla zmizeli z jejich ostrova jedovatí hadi.
Malta byla částí sicilské provincie. Nejvyšší římský úředník Publius velmi ochotně trosečníkům pomohl, usídlil je na svém statku, než nalezli příhodné obydlí k přezimování. Mírná maltézská zima přešla a koncem roku 61 se Julius se svými zajatci nalodil na palubu alexandrijské lodi s obilím, která je dovezla na místo určení – do Itálie. Maltská epizoda v životě apoštola národů byla tak vlastně jen prodloužením Pavlova života, zastávkou na jeho cestě k římskému popravišti.
(čerpáno mimo jiné z článku Jiřího Bílého)
